Multidisciplinarita 2026:
Etika, právo a lidskost v péči o duševní zdraví

V Zahradě pro duši dlouhodobě otevíráme témata, která přesahují hranice jednotlivých oborů. Třetí ročník konference Multidisciplinarita potvrdil, jak zásadní je tento přístup právě v oblasti duševního zdraví. Ústředním tématem byly etické a právní aspekty péče o duševní zdraví – tedy otázky, které se dotýkají každodenní praxe odborníků i pacientů v různých životních situacích.

Jak během zahájení uvedla ředitelka Zahrady pro duši PhDr. Markéta Školoudová, takto vystavěný multidisciplinární kontext umožňuje diskutovat o tématech z více úhlů a brání rizikům profesní slepoty a zjednodušených interpretací. Podle náměstkyně primátora hl. m. Prahy Ing. Alexandry Udženija, která pozdravila účastníky konference na dálku, pak mezioborové setkávání umožňuje lépe chápat péči o duševní zdraví a posouvat ji dál.

„Bezvýhradné dodržování etických, právních a morálních pravidel je základním předpokladem vztahu, ať již mezi pacientem a lékařem, nebo klientem a sociálním pracovníkem, a významně se podílí na konečném výsledku péče.“  
– PhDr. Markéta Školoudová, ředitelka Zahrady pro duši 

Křehká rovnováha: autonomie, ochrana a odpovědnost

Jedním z hlavních témat letošního ročníku bylo napětí mezi respektem k autonomii jednotlivce a odpovědností poskytovatelů péče za jeho ochranu. V praxi se tato rovnováha často ukazuje jako velmi křehká.

V právní rovině se to výrazně projevuje například u nedobrovolných hospitalizací, které mohou zásadně ovlivnit osobní svobodu člověka. Jak ve svém příspěvku zdůraznil advokát Mgr. Vítězslav Dohnal, důstojnost je základem lidské svobody. Zároveň ale upozornil, že v praxi často „vysoce převažuje důraz na ostatní aspekty než na právo na osobní svobodu“ a že je potřeba tuto nerovnováhu citlivě vyvažovat. Podobné napětí se objevuje i v péči o nezletilé pacienty. Přestože legislativa postupně posiluje jejich roli v rozhodování, praxe často naráží na limity systému i na nejistotu odborníků. Jak zaznívalo v příspěvcích primáře Centra duševního zdraví pro děti a adolescenty Praha MUDr. Michala Považana a odborníka na medicínské právo JUDr. Adama Doležala, Ph.D., LL.M., nezletilí jsou schopni se na rozhodování podílet dříve, než si připouštíme – podle empirických studií se už devítileté děti dokážou informovaně rozhodnout a rozhodovací schopnosti čtrnáctiletých dětí se už nijak významně neliší od dospělých. Problémem zůstává spíše nastavení systému a obavy z odpovědnosti. 

S tím úzce souvisí i otázka sdílení informací mezi dítětem, rodičem a odborníkem. Etická poradkyně Zahrady pro duši MUDr. Anetta Jedličková, Ph.D., v této souvislosti trefně připomněla: „Léčit lze i bez důvěry. Dobře pečovat však nikoli.“ Právě důvěra přitom vzniká v prostoru, kde je respektováno soukromí i individuální potřeby dítěte. 

Dva pacienti, jedno rozhodnutí: etika v perinatální péči 

Velkou pozornost jsme na letošní konferenci věnovali také péči o duševní zdraví v perinatálním období – oblasti, která spojuje mnohé medicínské, sociální i etické výzvy. 

„Až u 20 % žen se v těhotenství nebo po porodu objeví duševní obtíže, přičemž většina z nich nevyhledá pomoc.“ – MUDr. Antonín Šebela, Ph.D., primář Centra perinatální duševní péče 

Jak ve svém příspěvku uvedl primář MUDr. Antonín Šebela, Ph.D., každá pátá žena zažívá v perinatálním období duševní obtíže. Důvody jsou komplexní – od stigmatizace až po velmi praktické bariéry, jako je nedostatek možností hlídání dětí. „Stav po porodu je trochu komplikovanější než jiné životní okamžiky,“ zaznělo v této souvislosti – mateřství totiž zásadně proměňuje životní roli ženy a zasahuje do oblasti vztahů, ekonomické situace i identity. Perinatální duševní zdraví tak nelze redukovat jen na individuální psychiku ženy. Jak Šebela zdůraznil, jde o provázaný systém biologických, psychologických i sociálních faktorů – od tělesného stavu a hormonálních změn přes kvalitu partnerského vztahu až po ekonomickou zátěž rodiny. Významné je i to, že dopady se netýkají pouze matky, ale celé rodiny. Například deprese u otce může zvyšovat riziko deprese u matky, což ukazuje, jak silně je duševní zdraví v tomto období vztahově podmíněné. 

Na tuto komplexitu navázal psychiatr z perinatální psychiatrické ambulance FN Ostrava MUDr. David Škrda, který přiblížil situace, kdy se z dlouhodobých obtíží stávají akutní stavy vyžadující okamžité rozhodování. Upozornil, že perinatální období je zatíženo jak biologicky (např. hormonálními výkyvy), tak psychosociálně – významnou roli hrají vztahy, ekonomická situace i tlak nerealistických očekávání. V krajních případech může jít o ohrožení života, například v souvislosti se suicidálními tendencemi. O to větší nároky jsou kladeny na odborníky, kteří musí jednat rychle, ale zároveň citlivě: zachovat klid, komunikovat srozumitelně a usilovat o spolupráci, i když situace směřuje k neodkladnému zásahu. 

Zásadním tématem byla také nedostatečná systémová podpora v českém prostředí. Česká republika podle prezentovaných dat zaostává v oblasti perinatální péče o duševní zdraví – chybí jednotná strategie, systematický screening i dostatečně rozvinutá síť specializovaných služeb. Přitom právě včasná detekce a návazná péče mohou výrazně snížit jak individuální utrpení, tak širší společenské dopady. Pozornost byla věnována i konkrétním krokům, které mohou situaci zlepšit – například zapojení specializovaných porodních asistentek do péče o duševní zdraví nebo snaha o to, aby screening psychických obtíží byl běžnou součástí péče, nikoli výjimkou. Zatím funguje ve více než 40 českých porodnicích, kde ženy po porodu mohou vyplnit dotazník psychosociálního stresu a s pomocí koordinátorky podpory vyhledat efektivní pomoc, a připravuje se nový celoplošný program, který by screening zavedl napříč ČR a zahrnul do něj i ženy v době těhotenství. 

Specifickou etickou výzvou pak zůstává skutečnost, že rozhodování se vždy týká dvou subjektů – matky a dítěte, byť zatím nenarozeného. Situacím, kdy se rozhoduje mezi zájmy těhotné ženy a plodu, které se nemusí vždy překrývat, se svém příspěvku věnovala PhDr. Markéta Školoudová – původně porodní asistentka, nyní doktorandka aplikované etiky na Univerzitě Karlově. Právě tady se podle ní střetávají medicínské, právní i etické perspektivy a je nutné hledat mezi nimi rovnováhu. „Nikdy nezapomínejme na důstojnost pacienta a na respekt k němu,“ zdůraznila. Zajištění ochrany lidského plodu je podle ní významným úkolem bioetiky jako součásti nejen moderního porodnictví, ale i psychiatrie, zejména v kontextu péče o duševní zdraví těhotných žen. 

Individualizace péče: Od symptomů k souvislostem 

Důležitou součástí programu byla také reflexe současného vývoje v oblasti diagnostiky duševních onemocnění, zejména u dětí a dospívajících. Přednosta Psychiatrické kliniky LF a FN Plzeň prof. MUDr. Jan Vevera, Ph.D., upozornil na fenomén tzv. psychiatrizace – tedy tendenci interpretovat běžné projevy lidského prožívání jako symptomy duševní poruchy. Pro ilustraci představil kazuistiku založenou na fiktivní postavě Toma Sawyera, kterou většina oslovených psychiatrů vyhodnotila jako případ vyžadující odbornou intervenci. Tato debata otevírá otázku, zda se neposouvá hranice mezi normou a patologií. Jak zaznělo, jde o hledání rovnováhy mezi rizikem nedostatečné péče – a naopak nepřiměřené léčby. 

Do této oblasti zapadá i pohled finské psycholožky a ekoterapeutky Niny Pyykkönen na lidskou citlivost. Ta zdůraznila, že vysoká citlivost není slabostí, ale přirozenou součástí lidské variability, která má evoluční význam. Ve své přednášce popsala vysoce citlivé jedince jako ty, kteří intenzivněji zpracovávají podněty z okolí, jsou emočně reaktivnější, empatičtější a zároveň náchylnější k přetížení.  

„Citlivost sama o sobě není problémem – rozhodující je prostředí, ve kterém se člověk pohybuje.“ – Nina Pyykkönen, klinická psycholožka z University of Eastern Finland 

 Jak zaznělo, vysoce citliví lidé mohou v nepodnětném nebo stresujícím prostředí častěji zažívat psychické obtíže, naopak v podpůrném a bezpečném kontextu výrazně prosperují – vykazují vyšší míru well-beingu, schopnosti učení i sociální citlivosti. Vysoká citlivost tak už nemusí znamenat jen zvýšenou zranitelnost, ale také vyšší potenciál v životě uspět. 

Tento pohled má přímé důsledky pro praxi: nelze vycházet pouze ze symptomů, ale je potřeba zohledňovat širší kontext – biologický, vývojový i vztahový. Jak Pyykkönen naznačila, různí lidé potřebují různé typy podpory: zatímco citlivější jedinci profitují z přijetí a bezpečí, méně citliví mohou více těžit z výzev a aktivního vystupování z komfortní zóny. V kontextu celé konference tak její příspěvek připomněl, že individualizace péče není jen ideál, ale nutnost – a že respekt k odlišnostem začíná už v tom, jak rozumíme samotné lidské přirozenosti.

Od léčby ke vztahu: proměna pohledu na péči 

Napříč celou konferencí se prolínal jeden zásadní posun: od důrazu na diagnózu a symptomy k důrazu na vztah, důvěru a individuální zkušenost člověka. 

Nizozemský klinický psycholog prof. Dr. Jean-Pierre Wilken, PhD ve svém příspěvku zdůraznil, že kvalita péče se odvíjí od toho, jak ji vnímá samotný člověk: „Dobrá péče je ta, která je podle příjemce péče přínosná a nápomocná.“ Klíčovou roli v procesu zotavování hraje vztah, důvěra a schopnost vidět člověka jako celek. I proto se současná péče posouvá od klinického pohledu ke vztahovému.  

Na to navázal i uznávaný finský expert na zdravotní a sociální péči Associate Professor Lauri Kuosmanen, PhD, RN, FEANS, který upozornil na příležitosti i limity digitálních nástrojů v péči o duševní zdraví. Představil chatbota založeného na umělé inteligenci, který podle něj může výrazně zlepšit dostupnost péče, zároveň ale zůstává pouze nástrojem – nenahrazuje lidský kontakt ani skutečný vztah. 

Etika jako středobod naší práce 

Letošní ročník konference Multidisciplinarita nám znovu potvrdil, že etika není okrajovým tématem, ale nedílnou součástí každodenní praxe (nejen) v pomáhajících profesích. Pomáhá orientovat se v situacích, které nemají jednoznačná řešení, a vrací pozornost k tomu podstatnému – k člověku a jeho, tolikrát už zmiňované, důstojnosti. 

Velmi konkrétní rozměr této myšlence dal v závěrečné přednášce celé konference Ladislav Špaček s tématem etikety v lékařské praxi. Připomněl, že pacient se často ocitá ve zranitelné pozici v neznámém, často nepřátelsky působícím prostředí, zatímco lékař má přirozenou převahu, odbornou i autoritativní. Historický paternalismus, kdy lékař o všem rozhodoval a pacient jen pasivně přijímal péči, je v dnešní době neudržitelný a postupně ho nahrazuje partnerský přístup.  

Ladislav Špaček zdůraznil, že základem kvalitní péče je otevřená a citlivá komunikace. Právě ta podle něj rozhoduje o důvěře a v konečném důsledku i kvalitě spolupráce mezi pacientem a lékařem, více než samotná odbornost. V tomto kontextu se znovu ukazuje, jak zásadní roli hrají tzv. měkké dovednosti – schopnost dát pacientovi najevo, že je vítán, že je důležitý a že mu někdo skutečně rozumí. 

„Každý je oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu, nicméně přání každého nebýt takto informován je nutné respektovat.“  
– Ladislav Špaček, odborník na etiketu 

Právě vytváření prostoru pro vzájemnou diskusi a citlivý individuální přístup k lidem v křehkých životních situacích vnímáme v Zahradě pro duši jako jednu z našich klíčových rolí. Multidisciplinarita pro nás není jen název konference, ale způsob, jak přemýšlet o péči – v souvislostech, s respektem a s vědomím odpovědnosti.